V 17. století, především v době třicetileté války, se zvýšila intenzita prorockých zjevení, související mimo jiné s pronásledováním evangelíků. Prorocká zjevení představovala svébytný způsob interpretace politicko-náboženských změn ve střední Evropě na základě dobové mentality. Světy lidových a učených eschatologických očekávání se přitom vzájemně ovlivňovaly. Příklon některých protestantských učenců k proroctvím byl dán tehdejším apokalyptickým myšlením, byl provázán rovněž s chiliasmem. Sám Jan Amos Komenský, velký příznivec prorockých zjevení, uvedl, že v možnost nových revelací prý zpočátku ani nevěřil, hluboce na něj zapůsobila až bezprostřední setkání s Kryštofem Kotterem a s Kristinou Poniatowskou. Vztah Komenského a Poniatowské je možné interpretovat také jako příběh o tom, do jaké míry se lze nechat intenzivním vnímáním domnělé boží vůle pohltit a zasáhnout a do jaké míry lze tuto vůli skrze prorocká zjevení a sny tlumočit a realizovat na pozadí složité politické a náboženské situace v tehdejší střední Evropě plné zvratů... Díky podrobnému svědectví Poniatowské a Komenského i díky postřehům dalších pozorovatelů (Poniatowski, Jonston, Vechner) se tak můžeme i přes propast času a četné dobové a pozdější kritiky, které zjevení pojímali jako kuriozitu či iracionální bludy, stát svědky zcela zvláštní symbolické náboženské prorocké řeči a extatických transvizí, které doprovázely četné jevy přesahující meze normality. Kniha není obhajobou pravdivosti těchto zjevení, ale spíše pokusem o zachycení jejich projevů, tematiky, souvislostí a srovnatelných styčných bodů.